perunova
poisteni
smart homes
plaisir
Klinika weiden
podpiska.cz

Статьи

Актуально

Политика

Афиша

Законы

Отдых

Экономика

Иммиграция

Общество

Здоровье

Путешествия

История

Программа ТВ

Советы и консультации

Гороскоп

Рецепты

Объявления

Разное

Недвижимость

Автотранспорт

Работа

Образование

Юридические услуги

Аренда недвижимости

Отдых Туризм Спорт

Благоустройство

Оргтехника

Бизнес и финансы

Медицина, здоровье и красота

Частная жизнь

Другие услуги

Подать объявление

Babička ruské revoluce

18.09.2009

Letos uplyne 75 let ode dne skonu jedné z legend boje proti ruskému samoděržaví Jekatěriny Konstantinovny Breško-Breškovské, které se dostalo láskyplné lidové přezdívky – bábuška neboli babička ruské revoluce. Málo se ví, že je pochována nedaleko Prahy, na hřbitově v Horních Počernicích, v hrobě s číslem 916. Za starého režimu bylo její jméno odsouzeno téměř k zapomnění.

Skromný hrob u hřbitovní zdi s bystou ženy, jejíž obličej nehledě na stáří vypadá šlechetně. Bysta práce sochaře Miloše Suchánka je směrována na východ, k Rusku, prý aby babuška viděla, zda její snaha nebyla zbytečná… Nápis v ruštině i v češtině: „Babička ruské revoluce Jekatěrina Konstantinovna Breško-Breškovská,  21.1.1844 – 12.9.1934“. Pár čerstvých rudých růží pod ním….
Někdy v 70 letech stál jsem před tímto hrobem spolu s Annou Michajlovnou Sakmarovou, moji oblíbenou učitelkou ruštiny na základní škole v Dorobratově ze Zakarpatí, pro něž se v Čechách vžil název Podkarpatská Rus. To ona přinesla květiny, a abych pochopil proč, vyprávěla mi podivuhodný příběh dokreslující, že v životě lidském všechno souvisí se vším.

Revoluci obětovala i syna

Zde tedy leží žena, která ač šlechtického původu zasvětila svůj život boji za práva vykořisťovaných, vzdělávání a výchově mužiků a jejich dětí. Která stála u zrodu a byla dlouholetou členkou vedení strany ruských sociálrevolucionářů - eserů. Která se zřekla majetku, odevzdala vlastního syna na výchovu bratrovi a jeho ženě, o čemž později s bolesti řekla: “Věděla jsem, že nemohu být současně dobrou matkou a revolucionářkou. Sloučení obou těchto vlastností bylo nemožné.“ Vzhledem k tomu, co následovalo, bylo to drastické, ale prozíravé. Na dokreslení: její syn se stane populárním ruským spisovatelem, ale ideje své matky vždy odmítal.
V roce 1878 poprvé stála před soudem. Řekla: “Považuji za čest, že jsem členkou socialistické revoluční strany ruské, proto neuznávám moc carova soudu nade mnou.“ Potrestali ji exemplárně. Pět let nucených prací v dolech. „Byla jsem první ženou v Rusku, která za politická provinění byla takto potrestána“ vzpomínala.
Ze Sibiře se vrátila až v roce 1896; pokusy o útěk trest o mnoho prodloužily. Ale opět se vrhla do víru revoluční  práce. Před první ruskou revolucí odjela do zahraničí, zejména do USA, aby agitovala emigrantskou mládež k návratu do Ruska a k zapojení do boje proti carismu. V Americe si získala mnoho přátel a myšlence osvobození Ruska širokou podporu, přivezla odtud velkou částku peněz na revoluční činnost.
Vinou známého provokatéra Azefa se po poražené revoluci znovu dostává do vězení a je odsouzena  nadoživotí. Místo pobytu – Kirensk na řece Leně. Také odtud se pokusí utéci. V mužském převlečení, ale po 12-ti dnech je chycena.

Z bývalých spojenců nepřátelé

Svobodu ji vrací až únorová revoluce 1917 . Nadšeně oslavována obyvatelstvem jede ze Sibiře ve zvláštním revoluční vládou vyčleněném vagónu a na nádraží v Petrohradu jí uvítal osobně předseda Prozatímní vlády Alexandr Kerenskij. Na četných shromážděních usilovně podporuje Prozatímní vládu, zejména její snahu pokračovat ve válce s Němci. V jednom ze svých projevů před vojáky emotivně prohlásila: „Jsem stařena, nemohu jít do války, ale budete-li to po mne chtít – půjdu“. 
Ve straně eserů dochází k rozkolu na levé a pravé křídlo. Na jejich sjezdu není Kerenský zvolen do ÚV a Breškovská se na protest rovněž vzdává funkce v tomto orgánu. „Sjezd eserů 136 hlasy proti 134 přehlasoval Kerenského, což způsobilo vystoupení z ÚV samotné bábušky“, psal V.I. Lenin 8.7.1917. Všimněte si toho tónu: …samotné bábušky. Lenina vůbec charakterizoval zvláštní vztah k bábušce. Někdy s ní souhlasil, jako například v otázce vzdělávání lidu. „Nejsme utopisté,“ psal na protiváhu svého zprofanovaného rčení o tom, že i kuchařka bude moci řídit stát, “víme, že jakýkoliv dělník, jakákoliv kuchařka nejsou s to ihned řídit stát. V tom jsme zajedno i s kadety, i s Breškovskou, i s Ceretelim.“ Jindy ji příkře odsuzoval, zejména po emigraci obvinil  Breškovskou ze sociálšovinizmu. V každém případě například jen ve 34. svazku Leninových sebraných spisů se její jméno vyskytuje 14krát.
Po převzetí moci bolševiky se Breškovská postavila na druhou stranu barikády. Odmítla brest-litevský mír, který považovala potupný pro Rusko. Nechtěla s bolševiky mít nic společného, proto odjela z Moskvy do Omsku, kam v té době sovětská moc ještě nesahala.
Jenže časem dosáhla a od tohoto okamžiku se cesty babušky křižují s čechoslováky, s legionáři putuje do Vladivostoku a odtud do USA, kde brojí proti bolševikům. Na pozvání amerického senátu dokonce pronáší řeč, v níž odhaluje jejich nedostatky a přečiny.
Zanedlouho poté se vrací do Evropy a volí za místo svého pobytu Československo, které se velice angažuje v pomoci ruským emigrantům.

Její snaha přináší plody

V té době bábušce již bylo 76 let. Zdálo by se – podzim života, ale Breškovská i v této situaci nachází způsob, jak se stát prospěšnou věci, kterou vždy preferovala - to je vzdělávání lidových mas. Je třeba uvést, že kromě otevřeného boje, v němž Breškovská skutečně zastávala ultrapravou pozici a byla stoupenkyní individuálního teroru, věnovala mnoho sil na prosazování vzdělávacích demokratizačních myšlenek v zaostalém, nekulturním Rusku. Již v 60. letech minulého století otevřela kupříkladu malou školu pro mužiky. V první veřejné řeči po revoluci agitovala, že je nutno rozšířit mezi lidem četbu a starat se o jeho gramotnost. Osud i v emigraci poskytl k tomu Breškovské další příležitost. O co šlo?
Před 90 lety, v září 1919 navštívila babička tehdejší Podkarpatskou Rus. V postavení rusínů spatřila mnoho shodného s těmi bezprávnými a ponižovanými mužiky, jímž chtěla zlepšit v Rusku život. Vytkla si tedy: přispět ke zformování národní inteligence v tomto zapadlém koutku slovanství. Začíná shánět prostředky, zakládá společnost Školní pomoc, která velmi brzo otevírá v Mukačevě dívčí internát a v Užhorodu internát pro chlapce.
A právě Anna Michailovna Sakmarová, moje ruštinářka, je jednou z absolventek mukačevského internátního gymnázia. Nyní Anna Michailovna žije v Košicích na Slovensku, kam se provdala její dcera. Podle jejího názoru je přínos bábušky pro obrození Podkarpatské Rusi dosud nedoceněn: bez jejího přičinění by mnoho rusínských rolnických dětí nepoznalo světlo vzdělání. Do internátů v Mukačevě a v Užhorodu byly přijímány především děti z chudých rodin, ale talentované. Až do maďarské okupace v roce 1939, tedy ani ne za  20 let prošli těmito školami stovky mladých lidí, kteří vydatně posílily řady místní inteligence a přispěli k růstu národního sebevědomí podkarpatského lidu.
Bábuška nezůstala v Praze, ale přestěhovala se na Podkarpatskou Rus. Obstarávala peníze, učebnice, učitelské kádry především z řad ruských emigrantů, žádala o pomoc své americké přátele. Absolventům gymnázií pomáhala se zaměstnáním.
„Měla mě moc ráda, jelikož jsem se dobře učila“, vzpomínala Anna Michajlovna toho dne, kdy jsem ji doprovázel k hrobu Breško-Breškovské. „Každý měsíc mi posílala 75 korun a navíc korunu denně na cukrovinky. Často jsem od ní dostávala povzbuzující dopisy a dodnes lituji, že jsem je nedokázala zachránit. To víš, byly zlé časy…“
Jak uvádí přední znalkyně života ruské emigrace v první republice A. Kopřivová, do Čech se Breškovská vrací až v roce 1928, kdy začala pociťovat potíže se zdravím, zejména z očima. Žila v Chvalech u Prahy v rodině manželů Archangelských, svých starých přátel ještě z vyhnanství. V roce 1934, když se dožila 90-ti let, dostala spoustu gratulací, mj. i pozdravný dopis prezidenta Masaryka.
Zemřela v září téhož roku. A. Kopřivová píše, že podle svědectví ruských emigrantů chtěla být pochována podle pravoslavného ritu, jenže čeští socialisté prosadili svou a rakev spouštěli do hrobu v doprovodu tónu Pochodu padlých revolucionářů. Rozloučit se s ní přijeli z Paříže a Bruselu vůdčí osobnosti strany eserů Černov a Kerenskij. Posledně jmenovaný ve věnovaném Breškovské nekrologu napsal, že její životopis je „historií revolučního hnutí za tři čtvrtě století“ a že se bez ní „již nemohou obejít samotné dějiny“.
„Naposledy jsem ji viděla v rakvi, byla jsem na jejím pohřbu“, řekla mi toho památného dne Anna Michajlovna. „Od té doby se snažím vždy, pokud mi to čas a síly alespoň trochu dovolí, přinést na hrob této vzácné ženy květiny“. Jenže sil ubývá a vzdálenost dělá své, proto ji občas nahrazuji. Určitým způsobem se cítím být prostřednictvím své oblíbené ruštinářky Jekatěrině Konstantinovně Breško-Breškovské také zavázán. Inu, všechno souvisí se vším…

// Andrej Fozikoš //

altos-klinika
luxuryshop2015.cz
novosti
komsomolskaja pravda
Ergo pojistovna
TopList Rambler's Top100 Яндекс цитирования Яндекс.Метрика
Реклама на сайте газеты

Телефон редакции:

+ 420 730 511 709

У Вас есть вопрос?

Напишите нам

Отдел рекламы:

+ 420 730 510 171

Подать объявление:

+ 420 730 511 709

Издательство:

Viktory Media s.r.o. , Politických vězňů 911/8, Nové Město, 110 00 Praha 1, Česká republika

© Copyright 2018 Все права защищены.